Tam kde jako živý pás
modrý tok se mocně stáčel
mezi žlutou pustou skalou
a obrazem zkvětlé nivy,
jenž se hluboko veň hroužil:
v zátiší byl stinném chobot.
Proutí vrb se nachem rdící
střídalo se s bílou břízou,
ověnčeno, ovinuto
zelením a břečtanem,
na němž bílé zvonky svlačce
sem a tam se rozvěsily
v svorném kole s bujným chmelem.
Tu i tam stál mladý doubec
lesklým listím třepetaje,
že se modrá nad ním nebe!
Stál i podál zasmušile
vetchý kmen tu lípy staré
bez listí a beze větví,
s hlavou plnou vážných vrásek,
v nichžto svěží mech se hostil.
Podal k vlnám klonila se
smutná vrba s tělem štíhlým –
děti její, dlouhé pruty,
s tokem modrým pohrávaly.
Kolem břehu bují rákos,
a v něm dovádějí rybky. –
Sem k chobotu při hvězd svitu
smutný otec dítko nosil
matce Víle k potěšení.
Podav je do loktů bílých,
z dálí se na matku díval,
jak líbánky s dítkem slaví,
jak je sladkým mlékem kojí,
až na bílém prsu zdřímne.
Pak mu hbitě stlala lůžko
z proutí, jež se k vlnám sklání,
a do lože vloživši je,
kolébala prozpěvujíc:
Miláček podřimuje
nad jasnou hladinou,
matka mu prozpěvuje
májovou tišinou:
o kloučku zpívá Máji
o zlatých rybičkách,
o ptáčkovi, jak v háji
s matičkou mluví v snách.
O labuti, jak krouží
v zrcadlu čírých vod
a v pláč a bol se hrouží,
že uletěl jí plod.