Vyznání.

Já nemám, bratří, běžných ideálů, v něž včaroval bych věhlas myšlenky, jež proplétal bych liliemi žalů, v něž milosti bych vetkal pomněnky;

zda kdy v mé duši ideály byly, to věru nevím, neb můj smělý duch ku předu míří, neboje se Scylly, a nenávidí minulosti puch.

Jak z jara ptáček poletuje v háji, si ladě zpěvy, na strom se stromu: tak těkám já a v říši pestrých bájí já nelnu k sobě, nelnu k nikomu.

Jen dokud zpívám, píseň jest mi drahá, kdy dozvučela, zdá se cizí být, a když má ruka v jinou strunu sahá, zas jiný jsem: já básně umím žít.

Kdys v tuhé zimě v podvečerním šeru jsem zřel do polí v čírý led a sníh, duch roztál v píseň, sáhnu hbitě k péru, a písní vanul vřelý lásky jih;

a přec dím: Neznám ozpívané lásky, ten skvělých šaleb pokmit nevinný, když zdvořilé čtu pěvcův o ní zkázky jen vzdušné vidím plouti vidiny.

„Co svého máš?“ – Tak často ptám se sebe. „Nic nebo málo?“ – Kde jest odpověď?! Nechť jiný v potu snáší k zemi nebe, můj hvězd i nebe prost je básní svět.

Však něco mé jest; sbystřené mám hledy, jež umějí v směs vnikat života; co zdá se jiným prostor býti šedý, v tom pro mne vzácné kouzlo kolotá.

Kdo sbystřil hledy? – Matka poesie. Jak, samému mně divná pohádka – však vím já sáhnout k perlám, jež kal kryje a pestré klamy svlékat s pozlátka;

zře místo k hvězdám pilně k dobré zemi kol lidí táhnu čarodějný kruh, kam lidmil sstoupá s lásky pochodněmi, pod štítem krásy můj se pouští duch.

Jsem cizí v nivách ideálů běžných. Když v duši bouří síla k tvoření, vnořím se v život dalek hnutí něžných a v postavy se v rukou promění,

co zdá se býti hlinou pouhou, prostou, jež v rozpadnutí cíl svůj mít se zdá, tak z vrubův žití plody moje rostou, a ráno nové tajemně v nich plá.

Mým vůdcem v pouti zásvit věrné krásy, jenž duši šepce, kde cíl žádaný, ne obraznost jen; ta kde s pěvcem hrá si, zpěv motýl bývá větrem zmítaný.

Kdy zkvítá jabloň, pohled oku blahý, kdy plody nese, duše vidí cíl: jen sny zas rodí ze snů vzešlé snahy, pro žití život kráse dává díl.

Ten díl ovlažen rosou mysli jasné, kel žene v duši sličné naděje, za listem list jde v míře libohlasné a květina hle! ve plod dospěje.

Mně život pramen; z něho podnět bera pod okem krásy pravdu s bájí tkám, a poesie, sladká slávy dcera, mně pootvírá již na zemi chrám.