Řekla mi panenka
včera na jeteli,
že už lásce naší
odzvonili hrany.
Ať si odzvonili,
však mně štěstí zkvěte
ještě u lepšího
děvčete, než ty jsi!
Celou noc jsem nespal,
bouřilo to v hlavě...
a ta výpověď tvá –
se skály byl kámen,
kámen utržený,
který padl v srdce
a rozmačkal hrozně
kvíteček mé lásky. –
Nebudu již více
zalévati kvítek
kalnými slzami...
beztohoť je po něm;
avšak budu na tě
do smrti žalovat,
že cit sladké lásky
nikdy víc nepoznáš!“