Mezi kvítím v stínu háje,
zpanilý co mladý máj,
sladce dřímal jinoch pěkný,
k spánku listy pěl mu háj.
Z zádubí tu krokem ptáka
vznášela se k němu víla,
v trávu zasedla si k němu,
ret mu vroucně políbila,
vlasy v hebké ručce hrála,
plným hleděla naň okem,
a pak vzhlednouc v modro nebe,
v žalu zapěla hlubokém:
„Oj! ty sladké chtění v srdci,
jež jsi teď se probudilo,
ty zas musíš mlknout, usnout,
vždyť by hocha škoda bylo!“
Takto pěla, tiše vstala,
změnila se v mladé ptáče,
a to s dubu v bolné písni
k procitlému junu pláče.