VIII.

Jesti kraj, v němž dlíme, krásný. Kdy s hor severu dech hučí, kraj se v bělostný háv stulí a v něm uloživ se měkce,

sny své mívá o dnech zašlých, kde tak jasno, milo bylo při lahodném zpěvu ptáčat. Tak zpomíná, tak toužívá

ukonejšen v tiché snění. Aj! tu line dechot libý v údy do snův uložené, k srdci lahodno zavěje

a je budí k světu žití. A ze srdce život vstoupá ke všem oudům s bystrou pílí, ucho jímá tónů hraní,

s oka splývá rouška slonná: v udivení kraj prohlédá, spatře Vesnu nebem plouti, milostně se usmívati,

patře, ana v zlaté lodi pluje k němu. Vesno, vítej! Vlny proudů pobleskují, šumíce si v plesu k pouti...

a tam v háji zašveholí, nivou dál a dál se lina, májový zpěv mladých vil: Zavály v dáli dechy vonné,

jasný vzňal se žití den, smutně tíhne tichý sen v zažloutlé doubí k zemi sklonné; tam si skryto pozapláče – –

nad ním zpívá jarní ptáče: Vesna zde! A bor a pláň a důl a háj vítají šumným slovem máj,

a slova vzkvetou v pestré kvítí, v němž se slunka barvy třpytí... všudy živo, všudy máj! – Máj když nový stoupil s nebe,

snesl dárek milopěkný Víle naší do chaloupky. Když na nebi hvězdy plály, vstoupil kradmo do komůrky,

u bílého lože stanul a do loktů spící Víly dítko jako ráje úsměv položil. Pak opět k nebi

křídélkoma zavesloval. A hle! dítko pohrává si zlatým vlasem snící Víly, jež v předtuchy sladkém chvění

oči k němu otevírá a poprvé rozplesá se v svaté slasti mateřské. – Muso má! proč kolem retu

mlčení ti obletuje, ana zříš na matku šťastnou, jak své dítko k srdci vinouc, v ústa, čelo je celuje,

kterak prvně v zrak mu vzhlédnouc, dlouho hledí... dlouho... dlouho? Milý pěvče můj, jsou slasti, kde zapomní píseň sebe! –

Když se oko podíváním na poupěti lásky něžné plnou měrou rozkochalo, utkvělo na spícím muži.

Ústa chti ho probuditi, duše mluví: Nechať dřímá! ať se spije zdrojem slasti, probudiv se k svitu rána!

Znova dítko k srdci tulí matka Víla v zanícení; radostný zrak k němu září, ztápěje se v hloubi oček;

prs mu dává sněhobílý, vlásky měkkou ručkou hladí: aj! v tom jasnost bělejší dne v komůrce ve šťastné vzplane,

před okénkem plachých nožek zazní šum a s výše chvění. Víla matka zvedá oči, v nichž předtuchy hrozné plamen

rozbleská se divým bleskem; dítko stiskne k ňadrům mroucím, že zasténá prvním pláčem: jasná Paní slavno vjíždí

v lodi z nachu do komůrky, za ní družek dávných sbor. Jako luna nad červánky jasná Paní v lodi vstává;

pravicí svou matce kyne, vlídným okem pozdravuje a pronáší vážná slova: „Dítě drahé, půjdeš s námi!

Dospěl konec dlení tvému v chýši tiché mezi lidmi: velí čas, bys vrátila se do své rodné jasné vlasti.

Přicházím, jak slíbila jsem: pojď, mé dítě, pojď již s námi!“ Dávno slova noc odvála, Víla matka nedí nových,

dítko, jež u prsu pláče, za svou matku odpovídá... „Z lásky zdroje med jsi pila,“ mluví opět jasná Paní,

„snilas v celování muže o rozkoších nevídaných celou vesnu žití svého: k nám se návrat – doba káže!“

Víla mlčí, řásy kloní, a na prsu sněhobílém konejší své poupě lásky, ani nerozvité posud.

Ach! mateřské lásky manna nemá nikdy rositi je! Nemá, nesmí? Hasnoucí zrak, z něhož zírá na sta proseb,

upíná se tklivě k Paní. Jako struny rokotání, mroucího kdy pěvce ruka v posled o ni zavadila,

zní jí ze rtů jako z hrobu: ,Smím si dítko s sebou vzíti?‘ „Poupě lásky necháš muži, by vzpomínal na máj lásky!“

,Dítko nesmím, nesmím vzíti? jasná Paní, ty tak velíš?‘ Kyne Paní. Víly berou z loktů matky, lvice silné,

dítko bolem rozplakané, berou – však nemohou vzíti. Jasné Paní mrak se kloní na sníh čela velebného,

pod ním blesků dvé zasvítí – Víla matka děcko pustí. Již s bílého lože vstává, chce již jíti za družkami:

aj! v tom utkví zrak na muži, milospícím s myslí šťastnou. Jenom jednou lokty svými k srdci chce jej přivinouti,

poslední na směvná ústa políbení vtisknout hodlá; chce ho vroucně poprositi, aby nikdy neopustil

té siroty opuštěné – jasná Paní nedá jíti, třesoucí se Vílu třímá, do lodě ji z nachu klade

a zvolna se vzhůru vznáší z komůrky, v níž Láska v smutku, za loučící matkou hledíc, ruce lomí v slzách němých! –

Družky Víly chtěly písní uvítati sestru drahou: leč zpěv jarý na rtech tulil slyše hořký děcka pláč! –