VII.

Posud plují noční stíny po velmoři všehomíra, šumíce nad klidnou chýší. Věrná matka nedlí v loži,

blahý sen jí nekonejší duši mroucí sterým strachem o synáčka jedináčka, propadlého stínům nočním.

Před rodičkou boží klečí, majíc v třesoucí se dlaně ukloněnou hlavu vetchou, v níž myšlenek dravých roje

křižmo, divě poletují, bez ustání, beze klidu jeden za druhým se vale. Světloška, jež před obrazem

v kmitu slabém poumdlévá, obrazem jest duše matky, pro své dítě trpitelky. A co matka věrná klečí

a k modlení hlavu zvédá, na rodičku zraky pnouc: nastojte! tu oči vlídné, druhdy hvězdy míru, lásky,

strašně shlížejí k ní dolů jako dvé plamenných metel, jak by chtěly duši šlehat. „Ach! má vina!“ matka kvílí;

hustý mrak jí zrak zatáhl – černo, smutno v duši choré. Tu hlas matky boží zavzně vinu matky takto kára:

„Zlým jsi mocem dítě dala! Uvedlas je v náruč jejich, by si duši, dar to boží, uloupily, potupily

a ve tmu ji pochovaly... „Ach! má láska!“ úpí matka... ,Synův hrob jest.‘ „Dítě moje...“

,U věčný se plamen řítí.‘ „Maria, ó zachraň syna, ó nech mě zaň ve plamenu věkověčně umírati!“

úpí ústa matky slovem, v němžto pláče bezdno bolu. Ruka k obrazu se spíná, černá tma zrak zatahuje,

tělo klesá v náruč lednou... Tu se mraky rozstupují před jasností, jež jak slunce proráží tmu duše vinné.

Stín prchá do hloubí duše, a ze záře mluví hlásek, dětský hlásek v libém smíru: ,„Máti milá, ejhle bolest,

veliká pro dítě bolest!‘“ A rodička na obraze ohledne se na své dítko, jež ta slova promluvilo.

V svaté záři lásky zmizí vážnost soudu nad vinnicí. K srdci své přivíjí děcko a z úst svatých slova mluví

k synáčkovi s slzou v očích: ,Spásu dal jsi, synu, matce!‘