VII.

Za hodinu poštovská trubka zněla, a paní s mužem z Teplic ujížděla. Když kolem známého jí domu jeli, u okna muže ubledlého zřeli.

On sebou trh – v tom slyšet střelnou ránu. Paní se k muži stulila, a třásla se, řeč ztratila, a než dojeli na stanici,

mu v náručí zesnula v pánu. Jest kousek to jen života, co v mých jste verších četli, ne fantasie mrákota.

Co přijde, povysvětlí tu divnou, již jsem zapěl, věst. Já muže znal: měl v těle čest a jímal srdce moje

jednak pro libé mravy svoje, jednak pro vážné smýšlení o lidských srdcí spojení. Byl v čase našem divný host

a leckdos smál se mu, však já v něm viděl řídkou ctnost a divil jsem se mu. On muž ten, jenž byl kochal paní

a svým jenž povídáním mne přiměl k veršův těchto, psaní. I proklínal jen chvíli tu, kde v prudkém víru pocitů

mu koule místo do čela do stropu zrádně vletěla. Však v tom i divný osud měl, že drahná léta uplynula,

než náhodou se dověděl, jak truchle paní zahynula. V něm láska zatím uvadla a mladá krev již vychladla;

však trvalý v něm utkvěl žal, neb ženy více nepojal. – „Chtě zprva s srdcem paní hrát, jak peruť vlála mysli lehké,

jsem počal zvolna hry se bát, uzřev, jak ženy srdce křehké u vřelém lásky vzplanutí i smělci úctu vynutí.

Já navždy s ní se spojit chtěl, však u vášni jsem nevzpomněl, že vina každé zvrátí blaho; tak vše jsem ztratil, co mně bylo draho,

jen pro život jsem získal naučení, že prudkost citu lidem bývá kletba, kdy společenství svatých řádův nedbá, kdy hráze trhá v bujném rozpěnění,

ač v právo k tomu chybí jemu víra: onť v růžích rodí se a v trní zmírá!“ „Jsouť ovšem lidé a prý lidé šťastní, jimž netřeba jest zkušenosti vlastní;

ti krásné tak a skvělé soudy snují, dle svojí míry všecko přistřihují, a svět jim za to úcty snáší koše, že ctnostní jsou jen mravní ze rozkoše:

však nezasvětila jich život ctnost, jíž máť jen práva trpká zkušenost.“ – Tak vážně skončiv k nebi zvedl oko, já v dumy duši tknutou vhroužil přehluboko...