VI.

Jasní dnové! Vy šumíte v lásky dobách květorodných jako lety andělíčků pod modrými nebesy!

Šumíte a zalétáte dál a dále v bezdné modro, zalétáte a pak se jen kmitáte co stříbra jiskry...

Brzy mrak vás pozastíní, za nímž hned se jiní honí s pílí, jíž čas křídla dává: až zrakové uplakaní

více vás už nezastihnou, ó mladosti jasní dnové, lásky mlékem ukájení! – Jak míjeli dnové jasní

v lásce děvě, jinochovi, aniž oba slyšeli jich v modru šumné peruti! V důvěrné své jizbě žili,

když noc stíny rozkládala; a když v proudech den se shlížel, jaký skvělý jest a krásný, tu je chýše neviděla,

za to však je hory modré na úrodné nivě zřely. Noc sedí na střeše chýše, v husté stíny zahalená.

V komůrce, jak v srdci starém vzdech po mládí, kahan svítí, a hodiny staré na zdi čas kýváním hlasným měří,

jako by se durdit chtěly nad milostným laškováním, jež komůrku kouzlem plní. Za stolečkem víla sedí

snujíc prsty růžovými roucho matce milované; šťastný jinoch sedí podál. Před ním leží rozevřena

kniha s ději zašlých věkův; však na činech reků dávných neprodlévá oko šťastné, tone raděj v podívání

na militku, ozářenou kaháncem, jenž milo svítí: Útlé prsty probíhají ladně mezi tkaninami

jako růže, když je větřík po koberci luk povívá; oči polo zasloněné dívají se na hru prstů

jako z barvínku dvé kvítků, na nichž večer stín zapomněl, kdy medové rtíky líbal. Rty se po polibku vroucím

posud chvějí tajnou něhou s liliemi, jež s táhlého hrdla v lůno ňader linou a tu v píli vzrůstající

v čarný rej se rozvlňují a se honí s bůžky vděků s laškovností kryjících se v kyprém zlatu hebkých vlasů.

Jinoch vděky přičarován tkví na vnadném laškování; srdce chví se v bouřném plesu, oko hoří živým žárem,

z úst se proudí sladkovroucí mluva lásky – celování. „Kdyže dáš mi, růže, poupě?“ šepcí ústa v ticho noční.

Víla mlčky usmívá se a v tom ztrne jako růže, kdy se mráz jí v srdce vloudí: neb kukačka poblíž v háji

hlasem smutným zakukala. –