VI.

Noc krutou na to krásná paní měla. Z počátku s očí řinul slzí proud, pak ve bolestech žalně zaúpěla, neb k cílí nespěl žádný umu soud.

Ach! marno myslit – každý ducha blesk, jenž z pochyb mračen těžkých vyšlehl, než v slova uzrál, schvátil srdce stesk a útěchy kmit každý vášni podlehl.

O kruto, kruto, ptáčeti jak v hloží, kdy nechce v duši živou padnout sen, a člověk v noci, s bolem válče v loži, proklíná, jenž má zítra vzplanout, den;

však krutší boj, kdy ve tvých leží rukou, buď život volit, s hořkou spjatý mukou a byť i v slzách ctnosti posvěcený; neb život, jejž svět vážně odsuzuje,

jenž však, byť splýval jak po řece pěny, kdy z jara v horách sněhu tají sklady: dá srdci, co chce dle svobody vlastní; v němž utíkají lidé citem šťastní

se světa kletbou v úkryt věčné vnady. Ctnost květina jen pravá, v zátiší kdy květe, kam zanesena z slunných proudův života; neb neblažívá v pravdě, nýbrž spíše hněte,

kdy sází ji a pěstí citův prázdnota. Nevzejde mír, kde vášní bují moc – ach! paní krásná strašnou měla noc! Již dávno vyschnul horký slzí proud

i ledový na čele uschnul pot, však nedospěl ku konci umu soud a hloubej vryl se v duši viny hrot; sen nepřicházel k duši umučené,

ač v zoře hory rděly se růžené. Tu rázem paní s lože svého vstala a otevřevši ebenovou skřínku, v níž lásky mnohou měla upomínku,

vzpod ukrytou v ní lahvičku vyňala. Byl v láhvi prášek přejemný a bílý, zdaž jed či lék, jen paní sama ví, buď mdlému chtěla tělu dodat síly,

neb rázem žal svůj v hrob skrýti tmavý. Ten prášek dala do sklenice vody a jak v ní rozpouští se, zírala; již rozplynul se... tu sklenici vody

třesoucí rukou ke rtům zdvihala, již nápoj děsný k zsinalým rtům sklání... v tom ranní z blízké věže zní klekání tak líbezně, jak popěv skřivana

zní kmetu, jenž po jaru churav touží, tak radostně jak zdaná ochrana, když národ vrazi jařmem tvrdým souží! I zachvěla se paní zpanilá

a jako kouzlem jata, od retův sklenku vzdálila a poklekši, se modlila. Líc polila jí záře svatá,

zrak obrátil se k nebesům, a v zbožně sladkém zapomnění bol její seřítil se v rum, a z duše prchlo hříšné chtění,

a duch se vzpřímil v důvěře. V tom zaklepáno na dvéře, a nečekaje dovolení a slastí jedva dýše,

do jizby vstoupil tiše muž její věrný. Na modlení když spatřil drahou ženu svou, tu nedbav pláště pocestného

ji sevřel do náručí svého a líbal v srdce překypění tu hlavu bledou, zpanilou. „Hleď, ženuško, tak se mi stýskalo,

že nemoh jsem bez tebe být; dnem nocí srdce tebe hledalo: i přijel jsem tě domů vzít; rci, duše má, chceš se mnou jít?“

A jako dítě v smích rozplynouc sladký své ručky vine kolem šíje matky: tak v chvatu děckem paní zpanilá kol šíje muži ruce ovila

a skryvši hlavu svou na prsa jeho, do pláče dala se usedavého, a strhši závoj, jenž kryl její vinu, vše vyznala mu...

Muž neklnul jí v hrozné této době, leč v slzách zvolna přivinuv ji k sobě, děl: „Nevím nic víc o tvém hříšném činu; mé lásky slza, jenž tvé čelo kropí,

u věčné zapomnění, co se stalo, stopí!“ –