Rohozecký zámek vidět na vše strany, sedí v něm muž mladý na kůl přikovaný.
Když zavrznou dvéře, pokaždé se leká, neboť každou chvilku ortel smrti čeká.
Zavrzly jsou dvéře, přišel otec starý – „Cos učinil, synku, že tě přikovali?
Cos učinil, synku? Mluv pro Krista rány!“ – „„Vzal jsem, otče, kosu a šel jsem na pány.
V lesích jsme se sešli, smrt jim přísahali, že nás s holí v ruce k práci zapřáhali;
sestry že šálili, bratry k vojně měli: v prsy jsme jim pomstu kosami vrýt chtěli.
Nezkvětlo nám štěstí. Proto jsem ve věži, nešťastný můj osud v rukou božích leží;
z konopí oprátku kat si na mne plete, s bohem, za mou duši jen se pomodlete!““
Zavrzaly jsou dvéře, matka k synu letí: třesoucí se rukou dělá kříž dítěti;
na srdce ho tiskne ve zlém strastí davu a slzami smáčí bledou jeho hlavu.
„Což jsi pozapomněl, synu můj, na matku?“ – „Vyššíť lásky matky statek je všech statků:
volnost, jež je lidu štítem nad vše hrady – za ni dávám všecko, i svůj život mladý.“
Za hodinu drábi matku odnášeli, synu černé vlasy za ten čas zbělely.
Zavrzly jsou dvéře, celá vyděšena s dítkem na pravici přišla vězně žena.
„Kam se podějeme bez tebe, o muži?!“ „„Dobrý bůh a život síly vaše ztuží.““
„Což to naše dítě, což to počne sobě?“ – „„Vychovej ho po mně až tlít budu v hrobě.““
„Dej mu požehnání –( Děcko zaplakalo, hoře nad bouř prudší mužem lomcovalo.
Jak lev trhal pouta, drahé k sobě vinul, a trojí proud slzí v jeden horký plynul.
V prsou se mu tolik bolestí zlých shluklo, že na prsou drahých statné srdce puklo.
Cookies on Poetry Cove