O bože můj, v té poušti strastí bledých
mi seschla tvář a bujný zmrtvěl duch,
jak hvězda ztracená tam v moři mračen šedých
můj tone um spjat u věčnosti kruh.
Na staré věži sejček smutnou hude –
smutnější pěje ach! mé srdce chudé.
Můj život uschnul jak květina v poli,
jíž v kalich z jara ostrý padl mráz...
nad uschlou květinou přec skřivan zašveholí,
kol mne však klene zblouzení se hráz;
já neznal jara v ledné bloudě poušti,
mně nikdy nepěl slavík v květném houští.
O bože můj, až v tichou lehnu zemi,
a srdce bolem bíti ustane,
až jarní dech potáhne haluzemi:
zda slza která v můj hrob pokane?
O dej jen to, vždyť srdce mé chce málo,
vždyť hodno slzy, nebo láskou plálo!