Na západě nebe hoří,
v hrob se skládá bílý den,
anděl na blankytném moři
táhne na zem, roně sen;
kol jezera čáp jen bloudí,
pták se tulí v hnízda skryt,
do srdce se touha loudí,
u vlast hvězdnou dme se cit.
Nebe bledne, luna vchází
jako v lidské srdce bol,
laň k ní hledí v tichém mlází,
lesnatý kde dřímá dol;
z lůna lesa v čárném chvění
zvonku hlahol zaznívá,
zbožný hlas se při něm v pění
vážných tónů rozplývá:
„Na nebi plno zlatých hvězd,
na zemi plno smutku,
tu pro cit padá v srdce trest
a v ducha kletba skutků;
jen víry svatém ve prameni
se prýští tvorům ukojení –
zdrávas, Maria!
Jak v proudu vratké neshody
hle! člověk žitím plave,
syn mní se býti svobody –
a míč je vůle hravé;
jen víry svaté v praoběti,
duch pro blaho se pravé světí –
zdrávas, Maria!
Kdy tvůj se v západ skloní den
a zásvit oka zhasne,
ve skutek pestrý vzejde sen,
a směs tmy v ráno jasné:
Kdy ze studnice víry vroucí
jsi sílu pil pro dny budoucí –
zdrávas, Maria!“
Dozněl popěv z lesa klínu,
luna září v údolí,
stříbrem stověkých modřínů
polévajíc vrcholy;
vůně vzácná z mechu dýše,
laň usnula ve mlází,
kradmo prchá ze snů říše
zástup lidských nesnází.
S větve k větvi rosa kane,
lesem táhne míru jih –
sněte, oči uplakané,
o růžových nadějích;
snujte štěstí v luny svitu,
žehnej vám je boží moc:
a nad světem rajských citů
jako máť stůj dobrá noc!