Zvoní hrana. – „Komu, matko, zvoní!?“
– „Už je po Andulce, už je po ní;
smrt se dotkla bělounkého čela,
a dušice k nebi odletěla!“ –
„Za tou duší rád bych, matko, letěl,
v blahou zemi nehasnoucích světel!
Srdce stydne...“ – „O zdraví dbej, synu,
a měj v mysli jen strast maminčinu.“ –
„Mám já v mysli jen Andulku svoji...
když je po ní, veta po pokoji;
bůh vzal radost, všudy děsné chlady:
nechci žíti, půjdu v mrtvých řady.“
„Až já umru, neplač pro mne, matko,
smutno tady, a tam bude sladko;
setři pot... což nic jsi neslyšela,
právě duše její zašuměla...“
Lampa kmitá, matka rubáš šije,
chladné plátno horké slzy pije,
a k hvězd kraji dušice dvě letí...
a noc krásná tak, že musíš pěti!