V.

Jest život lidský divná pohádka, již děd za kamny vnukům vypravuje; kus pravdy na něm a kus pozlátka, kde chybí, logiku tam vášeň nahražuje. –

Jest v lázních krásno, neb tam pro zdraví dle chuti mívá člověk zábavy. Se procházeti, pilně píti vodu lze doma, leč to nepomůže;

nad lík a vodu v síly těla shodu tam vlévá společenství bůže. – Při staré jedli, u skaliny v boru, muž s paní pohroužen stál do hovoru,

a v rukou tiskna její ručky bílé o věčné lásky věčné mluvil síle. „Odejdi se mnou, ustrojím ti blaho... a nemuč lichým strachem svědomí;

vším obsypu tě, co ti bude draho, – věř, váhaní tvé bídu nezlomí! Ty musíš jíti, nežilať jsi posud u všedním proudu, tonouc bez slasti:

stůj o své vůli, slastný svítá osud! Já urval tě dnů všedních propasti a štěstím ovinu tvé bílé čelo: má na věky buď, tak to nebe chtělo!“

–,Ach, dobrý muž můj zhyne bolestí, kdy opustím jej, bídná zrádkyně; jak uvalit na srdce neštěstí, jež čisté lásky ke mně svatyně?!

Jsem bídná tak, že hrůza duši zmítá, ach! vášně kletba do duše mně vryta!‘ – „Že muže svého máš jen na paměti a nedbáš řádu vlastních pocitů!

Či jako luna visíc v blankytu, chceš na zem, blaho své, jen věčně z dálky zřeti? Jest oběť pěkná, avšak málo blaží; cit, jenž jak rosa pole, život vlaží,

kdy padá pro slabotu v povinnosti, jest kletbou žití – příkladů máš dosti!“ –,Drahý, nediv se, v mých ňadrech volá hlas. jenž umlká jen, aby znova káral zas;

jsem bídná, zabřednuvši přehluboko, přec k hvězdě spásy zdvihám mdlé své oko.‘ – „Tys žena divná... Nuže, nezbývá mi než odejít a plahočit se v bolu;

kdy pochyb proud má hučet mezi námi a láska mlčet – to nepůjdem spolu! Naposled zítra ještě spatřím tebe, co ze mne bude, věčné ví jen nebe!“