V.

Kdo nezměrné lásky poklad vložil v srdce matky věrné? Anděl rukou liliovou snad jej vložil a tam pěstí?

neb jak anděl čistá jesti; či snad nočních světel pán? Neb v mrákotách žití děsných dítku beze změny svítí

věčně svěží láska matky. – V stínu bezu rozkvětlého před chýší na dvorku stála stará studeň; z její skulin

živý mech ven vykukoval... v keři bezu poskakoval ptáček si dle ranní písně. S jinochem, jak jitro svěžím,

jež se právě probudilo, stála děva u studnice sama jako píseň ptáčka, v živý obraz vtělená.

Jako v bezoví ta píseň slastí se v ní srdce chvělo, když hleděla na chaloupku, v níž jí v brzce podletí

lásky ždané vzejít mělo. Tonula v tom rozechvění, kde jest srdce plno světů, nových světů, z ráje květů,

jichž jen stínem náš jest svět. S rukou v ruce stála s junem, jenž toužebně k chýši hleděl, až na prahu matka stará

objeví se k uvítání, jemuž srdce v tichu plesá, jak to matka potěší se uzříc syna uzdravena,

uzříc děvu spásodárnou. – Aj staruško, vyjdi z chýše! Srdce, strastí zkormoucené, omládne ti v prsou starých:

pojď, staruško, syn je šťasten! Přichází máť s hlavou svislou jako laň, kdy v horkém parnu po prameni živém touží;

a jak laňka, kdy bublání zdroje slyší v libovonném chladě boru, poskočila, vidíc syna v jaré síle,

slyšíc, an hlas jasný volá: „Vítej, máti, drahá duše!“ Rty, se jarem zdraví skvoucí, líbá s pílí lásky mladé

a kol syna lokty vine, rosíc jasnou perlu slasti Slova mřela k uvítání. Víla podál stojí v dumách

a na výjev lásky hledíc, myslí sobě v duši dobré: Kéž bych také měla matku! „Proč jsi smutná, děvo drahá?“

jinoch ptá se, matku pustiv. ,Kterak nemám smutná býti, ana nemám dobré matky, která by mě zulíbala

jako slunce siré kvítko!‘ Tak dí Víla, nesmělými hledy tkvíc na staré matce a na věrných zracích její,

v nichž se perly lásky třpytí. Matka mlčí, ticho myslí, pohlíží tam do okénka, kde rodička s děťátkem jest;

i dívá se na synáčka a zas k chýši do okénka, kde rodičky boží obraz, a pak na milostnou děvu,

ježto ve předtuše sladké zrak blankytný k zemi sklání. Po té zvolna přistoupivši políbila Vílu v čelo,

promluvila měkkým hlasem: „Nemáš matky, milé dítě, jež jsi synu zdraví dalo? Pojď se mnou do chýše tiché

budu tobě matkou dobrou!“ Staruška tak promluvivši jednou rukou dceru vílu, druhou syna blaženého

uvedla do klidné chýše. –