Plane měsíc na nebesku,
pod kalinou v jeho lesku
sedí Švanda na kameni;
a v půlnoční tiché době
při dcerušky drahém hrobě
truchlí v bolném rozechvění:
„Nemám nic víc na světě,
i má hudba v odkvětě;
vše, co srdce rádo mělo,
za hory mně uletělo,
ani v noci útěcha
vinu usnout nenechá.
Ty jsi se mně zjevila,
ruce nad mnou lomila,
že jsem zpěvem vraha tvého
sřítil žalu do věčného;
neboť zpěv jen smířit má,
co rozvádí vášeň zlá.
Nevím, jak bych odčinil,
čím jsem včera provinil,
ač mi bolem srdce puká,
více dud se netkne ruka:
v tom, má dcero, buď můj trest,
jejž až ke hrobu chci nést.“
Planou hvězdy na nebesku,
Švanda kráčí v jejich lesku
k řece, ježto šumí z důli;
tam, by smířil duše vinu,
hodil dudy ve hlubinu –
tam pomalu utonuly.