Vyrůstala v mém domečku
holubička zpanilá,
lovčík na ni pustil střelu –
ta ji k smrti ranila.
Vychoval si Švanda dcerku,
jako skvost ji vzácný měl,
padouch lovčík lhal jí lásku –
na svědomí zapomněl.
Když ošálil holubičku,
odešel jí za jinou,
a já za rok hrob jí kopal
pod zelenou kalinou.
Zabil lovčík dudákovi
jeho štěstí jediné,
a od dob těch žádná radost
od nikud mně nekyne.
A já pomstu přísahal mu –
a teď mám mu skočnou hrát?
chraň mě, chaso, před luňákem,
mámli se kdy k tobě znát!
Vstala bouře v světnici,
dudák kvílel v směsici,
chasa lovce chopila,
k řece s ním se valila,
ve vlnách ho pohřbila.