Květe jabloň pokraj háje,
jitro ji rosí,
kol jabloně chodívá laň
v úval k rákosí,
do proudu se dlouho dívá,
jak as krásná je,
poskočí si a odbíhá
zase do háje.
Což se chodí ta laň dívat
v jasno pramenu?
Zkoumá snad, zda zalíbí se
svému jelenu?
Ach! mé oko jak ji spatří,
slze uroní...
byl čas, kde jsem krásná byla
jak květ jabloní;
tenkrát milý vroucně líbal
ruměn s tváří mých,
a med lásky se rozlíval
v ňadrech blažených.
Smutné stíny přiletěly
s chladem podzimním,
krásy květ pomalu svadl
a ta láska s ním.