Šumí Labe dolem, plání
jasné slunce k němu zří,
s květy hraje jitra vání,
vlast se jako panna rdí:
po hájích se zpěv rozlívá
z kola lepotvárných vil,
skalou hýbe píseň živá
a duch proudí do všech žil.
Na vrchu hrad dřímá starý
dávné slávy zbledlý stín,
hovořívá s Otakary,
kdy sen padá v jezer klín;
a kdy v světu luny bílé
vodní lilje rozkvétá:
o vlasti sen slavné, milé
k jasným hvězdám zalétá.
Hučí řeky, šumí háje,
pyšno pnou se čela hor,
srdcem lásky peruť vlaje
lásku dýše luh i bor;
svadly – svadly věnce slávy,
posud bdí však její duch:
ode Sněžky do Šumavy
věčný vlast mou střeže bůh!