Nad hvozdy tam nad černými
sivý orel kráče:
za večera u mohyly
starý kozák pláče.
„Hoj! tvé, synku, kosti mladé
v zem se matku mění,
a v mých starých prsou puká
srdce v žalostnění.
Puká, hochu, v starých prsou,
žádá jít si k tobě,
by si s tebou, sokole můj,
podřímalo v hrobě!“
Zvon v tom z dáli z monastýra
„Anděl páně“ zvučí –
kozák klekaje se modlí
za synkovu duši.