Pot s čela utřev rukávem a zaraziv volečky, se o pluh pevně podepřel a zahleděl se před se.
Na nebi slunce zářilo jak před tisíci lety, jak zlatý vladař v nádheře, jenž zemi pyšně míří.
Sedláček svraštil čelo své a založiv si ruce na prsou prací zbouřených, hluboko zamyslil se.
V tom za doubravou vyšel mrak tak malý jak loď v moři; však plyna nebes modrotou přec zakryl pyšné slunce.
A vlídný, chladný jeho stín na horké čelo vložil rolníku klid a úlevu a skonejšil ho k spánku.
A v spaní rolník divně snil. Mrak jako noc se rozpjal po celé číré obloze a hromův hučel rykem.
A z rachotu zahřímal hlas, jenž nožem v srdce vnikal: „Ne k sečení je kosa jen a k mlácení cep padný;
ne k orání jen tvrdá pěst a prsa ku vzdýchání a život zaklet k starostem jak do syta dát dětem:
i v selských prsou srdce jest a na dětili hledíš a pomníšli, co čeká jich, zda žalostí nepuká?
Však v srdce každé zasil bůh tajemné k činům símě a déšťli přijde odvahy a víra v lepší časy,
již posvětí křest krvavý: čin ze semena vzroste, a v plné klasy uzraje a potomstvu dá blaho.“ –
Tak z rachotu hlas zahřímal a kosy zařinčely, a cepy kolem tepaly – – životy míhaly se.
Tak čin se konal spasení a tak byl šťastně skonán, že srdce blahem jásalo, zříc nové doby ráno. –
V tom rolník ze sna vzbudil se a když se porozhledl, sypal se s mraku deštíček – ne blahodárná bouře.
A děti přišly za otcem, on přivinul je k srdci a na hlavy jich kapaly mu s očí slzy těžké.
Cookies on Poetry Cove