Stojí slunce v ranní kráse
nad šedivou hlavou tvou,
zlata záře rozlévá se
budící se krajinou;
ty jen pevně, Řípe milý,
dřímáš dlouhý, dlouhý sen,
ať se slunce k tobě schýlí,
neb hrom hřímá ze mračen!
Vážně stoje zabrán v snění,
na den jasný vzpomínáš,
na němž Čecha pokolení
k tobě přišlo, Řípe náš:
tenkrát slzou tě zkropilo
slastí z oka kanoucí,
když zpanilou zem zdravilo
a v ní vlast svou budoucí.
Letěl čas a prapor slávy
viděls v pláních českých vlát,
viděls, mrak jak národ dáví
a naň sype strašný pád;
proto upads v těžké snění
jako věrný vlasti syn,
proto čekáš na vzbuzení,
ďas až zdechne starých vin.