U stolku mi těsno.
Slunce svítí venku,
zabloudím do sadu,
najdu prvosenku.
Mezi svadlým listím
pod křovinou stála,
jarním úsměvem se
na mne pousmála.
Utrh jsem ji ve snu,
přinesl ji domů,
uložil ji v knihu,
v knihu připsal k tomu:
„Žlutá prvosenko
s hlavou nakloněnou,
ach ty mého žití
kmitáš temnou změnou!
Uvadneš tu v knize,
v knize žití mého,
jako zvadla první
láska srdce mého.“
Více nenapsal jsem,
a již slza v oku!...
a přec uplynulo
tolik, tolik roků,
co jsem uložil si
v knihu srdce svého
první prvosenku
mládí radostného!