Přípitek.

Nad hlavou laškuje v chmelovém loubí nebeský lazur se slunce zlatem, duch křídla rozpíná, Muse se snoubí, ňadra se vlní v nadšení svatém;

mělnických hroznů krev v číši mé hoří, český kraj jarost kolem mne dýše: unášen v houpavém pocitův moři zpěv – orel – letí ze srdce skrýše!

Buď první zdrávo, jasné světlo hlavy, by zdárný jeho s temností byl boj, buď zdráv ten boj, by zasvítil den pravý a stržen s lidstva mlhy byl závoj;

v něm ovšem mile, v pohodlí se dříme, však dřímotu my více netrpíme: my chceme život, živé činův proudy, ornici kyprou a ne mrtvé hroudy!

Buď druhé zdrávo: pravé, rázné chtění, jež více chce než sladký blahobyt, v němž jako luna čistém ve prameni se shlíží lepší budoucnosti svit;

jen z vůle pravé řine k činům síla, jen z vůle rázné velká rostou díla, bez vůle člověk míč jest jen pro děti, neumí jednat, neumí trpěti.

Buď třetí zdrávo srdce s pravým citem, jež miluje, co stojí za lásku, jež oasou jest v žití kamenitém a v pravý čas dá krev svou na sázku;

kdy v slunci citův mysl k činu vzletí, tuť duše peruť sladká naděj světí, a naděj rodí pevnou v konec víru – a muž k konání pravou našel míru.

Zdar tobě buď též, dítě vesny věčné, jež skály drtíš, svaté nadšení, po kterémž duše bídákův netečné, tmou zaslepené, mecí kamení;

co palba z děl, co králův jsou řetězy, kdy v duši zdravý nadšení kel vězí? Ať zmaří těla zlé soběctví vztěky, nadšení padlých příští vzedme věky!

Buď zdráva duchem naše mládež jará, to lepé kvítí v české lučině, nechť o věc vážnou, o příští se stará lnouc pevnou láskou k chudé otčině;

nechť ví, že k práci přibyt musí síly a za námi jde k společnému cíli: my základ dali, ona staviž hrady, abychom s klidem vešli v hrobův řady!

Jest život krátký! – Nuže na památku všem mužům českým prázdním číši svou... co tupolebý svět měl za pohádku, to skutečností teď už pravdivou:

jich prací tělem stalo se jest slovo – nuž směle k předu, by, co nehotovo již uzrálo a zdravé plody neslo: buď přítomna i budoucnosti heslo!