Aj! zlatokřídlá vážka
se míhá nad hladinou,
v níž shlížejí se rákos
a leknín s pomněnkami.
Hle, právě usedá si
na blankyt nezabudky,
a pokmit skvostných barev,
třpytí se v jarním slunci.
O zlatokřídlá vážko,
mých vidin obrázečku,
jen houpej se a houpej
na modré na pomněnce,
a nad hladinou žití
tvůj čilý pokmit mihej
se v sluníčku a vůni
pověčné obraznosti.