Zdrávas noci stříbrojasná,
pěvců druže milostivá!
Sedívám na jarním břehu
mého hovorného Labe,
Labe kmeta slovanského,
a v mém srdci touha vroucí
rozepíná k tobě lokty,
noci, druže milostivá!
A ty vlídná s výše nebes,
bys bouř citů ukojila,
přinášíš mně ticho děvu,
děvu píseň v náruč věrnou
a díváš se s zalíbením,
kterak kol mé šíje vine
lilie a růže loktův,
jak na ňadra zpěvorodná
těžkou pěvce hlavu klade,
jak jí z oka úsměv svítí,
v němžto ráj svých divů sklady
v pestré řadě rozestírá;
z úst jak sladkých hudbu dýše
harmonií sfér nebeských...