Nevždy květou v duchu pěvce lilie,
nevždy vonné růže lásky,
někdy svlačec skromné zvony rozvije
vedle charpy, slz a sedmikrásky:
a pak bývá básník jak vesnická panna,
které v kyprá ňadra lásky padla manna...
co jí růže jsou, co pyšné jiřiny,
máli pro milence polní květiny?
Ovšem svět rád hlučným slovem pochvaly
pěvcům vzácné květy splácí,
z nichžto víří ambrovonné zápaly
pásem bujných a ne duch domácí;
máť on v lásce plody bleskorodé síly
a ne hájův vlastních přezpanilé víly,
ježto při májovém svitu měsíce
kvítence si pletou sladce pějíce.
Leč kdo pěvec s hůry, co syn svobody
ve svých tvorech žije celý;
neznáť měnivé on světa lahody,
ale zpívá, jak mu srdce velí;
co do vínku dala dobrá poesie,
on to kvítí ladně do svých zpěvů vije
a je rosou kropí s duše národa:
Pěvci národ otec, matka svoboda!
Zdar na cestu, kytko z keře polního,
pouštím tě do proudu vlasti,
snad kdes najdeš soucit srdce jarního,
snad i zetlíš v němé ve propasti;
snad až nad mým stínem travička zašumí,
hlas tvůj mnohé v srdcích tesknoty utlumí,
a potomek vděčný vloží snad v můj hrob
čerstvé kvítí v podar pěvci zašlých dob.