Bože můj, bože můj,
jaké máme časy:
na polích nezrají,
více plné klasy!
Máku dost, charpy dost
heřmánku až bílo,
žaludek kazí se,
kdy chuť není v dílo.
Bože můj, smutných jsme
dočkali se časů,
hrůza je dívat se
na tu naši chasu;
práce jí nevoní,
nedbá si osení,
o lásce zpívá si
a přec se nežení.
Jestli to půjde tak,
budem asi míti
na místě obilí
samé plané kvítí!
Myli to přečkáme,
je mně synů líto:
ubozí nebudou
míti na chléb žito!