Do země té zahrabali až na konci hřbitova, až na konci v smutném koutě, a přec tvoje sladká duše
lepší místo zasloužila. V záři lampy, hlavou v ruce, s duchem v nivách Avalunu dlel jsem v milé světnici své
a tys přišla, přisedla jsi a tvých očí vlídné nebe tázalo se srdce mého, co dělalo po den dlouhý,
co jsme sebe neviděli? Dím já: „Báseň skládalo si a v té básni stojí psáno: V ráji ňader každé dívce
zakvěte lilie lásky, a když přijde jinoch pravý s čarodějným lásky klíčem a rozevře srdéčko to:
podá mu svou lilii v dar pro kytku života.“ – Dím tak, vstanu a přivíjím hlavičku tvou k prsou tísni,
ptám se: „Vykvétá lilie pro mne ve tvém srdéčku?“ Tiché ano zašeptla jsi a již plane políbení
první na rtech trnoucích. – V stříbru luny kráčeli jsme... ruka v ruce... a máj voněl kol nás lásky lilií...
Padá sníh na růže pěvce; jako slunce rosu ranní pije život čaky jeho a do zraků blahem zňatých
žene horké moky slzí, a v úrodu sladkých citův hází ledy, zhoubné ledy... Kdo nás rozved? Svět či osud,
nebo stíny bludné zimy, vedravší se v jaro lásky? Sníh padá na růže pěvce! Bylas bledá, uplakána,
kdy šel průvod na oddavky, za to ženich usmíval se.... kněž vás žehnal mrtvým slovem! I já děsnou měl jsem svatbu:
tobě zasnouben byl bídák, mému srdci žalu jedy. Stínem s tvým ach! potkává se duch můj často na snů pouti;
jednou chtěl ti k nohám hodit tvého srdce lilii... tu jsi děsně zavzlýkala, rukama jsi zalomila,
očima jsi zaprosila, a já zase v ňadra schoval a tam vložil v bolů hloží zkrvavenou lilii.
Ráno, když jsem probudil se, zvonili ti umíráčkem; bylas mrtva – modlil jsem se. Do země tě zakopali
až na konci v smutném koutě... vidíš, takto zplácí zlý svět, když mu srdce po vůli jest. Já však za ubohou lásku
lepší hrob jsem připravil ti. Hrob ten s sebou v ňadrech nosím, vysypav jej pomněnkami a mrtvola duše tvojí
v něm tak měkce uložena jako dítě v klínu matky. A za šera, v svaté chvíli hlasem lyry probouzím ji
a jak matka s dítkem drahým s ní se líbám, s ní se těším, až mé oko, dávno vyschlé, jarní lásky vláhou taje.
Cookies on Poetry Cove