Jako kvítí na louce
roste, květe, opadává:
tak i v srdci lidském láska
roste, květe, zvadne, zetlí. –
O těch kvítí krátkých dnů!
O těch lásky krátkých snů!
Když na lukách sněhy leží
a nám na zbělelé hlavě
leží trpké zkušenosti
živobytí minulého:
oko tajnou slzou smáčí
vystouplé až ze dna srdce
dávné lásky obrázečky,
ústa smutně šepotají
v příští vlast i domov k nebi:
Pokvěte tam opět kvítí,
lásky v srdci omlazeném,
pokvěte tam, pokvěte?
Nebe nemá odpovědi,
v srdci hlas však odpovídá
sladký, vážný, tajný víry:
Pokvěte zas, pokvěte!