Pod sosnou sedě mechatou,
jež zbyla z dávných lesův,
se dívám v jarní modrotu,
jak v zlatu slunce plyne.
Nad hlavou ze sna šepotá
mi sosna staré zvěsti,
a oko na skřivanu tkví,
jenž v podnebesí zpívá.
Jest divno srdci, divno tak,
že bych hned zaplakal si,
zda radostí či žalostí,
to nevím uhodnouti.
I já chtěl býti skřivanem
a vlasti jaro přinest,
však zpěvy větry roznesly,
a jaro ještě není.
Leč vítr v divém spěchu svém
zapomněl lecco vzíti,
a mnohý popěv z duše mé
se v útlých ňadrech ujal.
Snad proto srdci divno tak,
že smál bych se a plakal,
kdy hledím v jarní modrotu,
jak v zlatu slunce tone.