Jedou polem v soumraku
bratři Táborové,
v předu bratr Žižka sám,
za ním zástupové;
a při vozů drnčení
polní zpěv zaznívá,
rozléhá se po kraji,
jejž tma polo skrývá:
„Nebe – příkrov Táborů,
lože – země tvrdá,
v stínu českých praporů
mysl vládne hrdá;
nám Táborům v zápětí
táhne smrt a sláva,
duše k nebi povzletí,
bůh jí stánek dává.
Vzhůru! palcát, sudlice!
šikujme se v řady,
v dýmu tuhé rvanice,
nebes kynou sady:
s námi táhne pomsty bůh,
zákon jeho slyšte
a pokutu druh co druh,
vrahům v lebky pište!“
Jedou polem v soumraku
bratři Táborové,
v předu bratr Žižka sám,
za ním zástupové;
drnkot vozů ztrácí se,
polní zpěv doznívá,
a kraj ztrnuv postrachem
v čirou tmu se skrývá.