Letí, letí orel z vazby,
v radosti volá:
„Slyšte, skály v blízku, v dáli,
kraje do kola
i ty bouře na nebesku
ve strašném svých hromů třesku:
Volnáť peruť má!
Však jsem dlouho v tmavé vazbě
trávil mladý věk,
já svobodných, velkých orlů
krevný potomek;
drápy marně mříží třásly,
darmo temnem oči hasly
a srdce rval vztek.
Tus ty, bouře, v smilování
blesk mi seslala,
zrezavělá mně jsi orlu
pouta ztrhala,
chasu, jež mne v pouta spřehla,
zkázy požárem jsi zžehla
a v prach ztrestala.
Hoj! ty bouře, tys mi s duše
sňala smrti sen,
ty jsi nový rozsvítila
žití mého den;
srdce prsou div nezboří,
cítíc, že své kosti složí
orel svoboden!“
Letí, letí orel k mrakům
s větrem v závody,
při velebném hymnu bouře
matky přírody
velkým slovem bratrům hlásá,
že se srdce jim otřásá,
píseň svobody!