Probudiv se, Pijan svolal druhy,
na západ se s nimi odebral
a když révonosné spatřil luhy,
radostí se kmet do pláče dal.
Vzali keře, vzali klenot drahý,
do Čech s nimi šťastně přibyli,
a kde mělnický čněl pobřeh nahý,
v mateřské je zemi pěstili.
A když révy poprvé uzrály,
a jich šťáva vřela v pohárech,
otec Pijan, vínem rozháralý,
v nekonečné slasti pustil dech.
Z tisíc hrdel budiž velebíno
silorodé naše české víno,
ono slabou k činům pění krev,
jemu ke cti světem hlahol zpěv:
České víno Čecha obraz pravý,
duch jarosti věčné dřímá v něm:
kdo jsi muž, věnuj světlo hlavy,
sílu ramen za oteckou zem!