Za dávných, šerých časů žil
kdes v Čechách vzácný pán,
jenž po svých předcích hrad zdědil
i mnohý země lán;
kdo znal ho, každý miloval
ty vážné šediny:
onť často v mládí bojoval
pro čest své otčiny.
Byl rodu svého poslední,
nemaje synů, dcer,
a trávil smutně den ke dni
svůj žití podvečer;
však jednu radost přece měl:
měl rád zpěněnou číš,
při medovině zapomněl
na všechnu stáří tíž.
Tu jednou v hradě při stolu
jest seděl sám a sám,
odevzdán v snění odpolu
svým trudným myšlenkám;
chtěl potomstvu cos zůstavit,
by v mysli jeho žil,
až v zemi najde tichý byt –
a v písni zatoužil: