Když tři dni na srdci leželo,
koření mrtvolu zaklelo:
padlo ach! zapadlo v hlubiny
bělostné tělíčko dívčiny,
v zeleném hrobečku spočívá – –
rybářík špatně však okřívá!
Ba hyne jako květ povadlý
a smrt se v oku mu zrcadlí!
A než sníh napadal na pole,
ploužil se podoben mrtvole;
než zavál větříček májový,
vili mu věneček routový.
Vede vítr s chumelicí
kol rybárny rejdy divé,
v teplé u okna světnici
čtou ve knize oči sivé,
sivé oči, staré oči –
a slza je při tom močí!
O! té lásky divné báje!...
člověk by jim neuvěřil,
kdyby za dnů svého máje
nebyl hloubi jejich změřil;
co tu v Nebeklíči stálo,
věru, dost se v světě dálo.
Napůl vybledlá ta slova
jádro pravdy v sobě mají,
každé v rouše bájky chová,
co se oku v mládí tají:
tož sny blahé starosti
o blahové mladosti!