Plavala májovým večerem
mrtvola zeleným jezerem.
Měsíček díval se s výšiny
na bílé tělíčko dívčiny.
Hladina měkkounce nesla ji,
kde třtiny u břehu šeptají,
Stulík kde korunky rozvíjí,
nyje a vzdychaje k lilii.
Mrtvola k rákosí připlula,
na listí leknínu stanula. –
V rákosí na člunu s udicí
rybářík čekaje rybici,
v noční té tišině májové
v mysli si stavěl sny takové:
především chaloupku ve stínu
u břehu při květu leknínu;
u stolu ženušku rozmilou,
mladičkou, upřímnou, zpanilou,
veselou jak ptáček v olšoví
věrnou a laskavou k mužovi.
Obrázek její už v duši měl,
nikdy však posud ho neviděl;
myslí se ve snění pohroužil:
po žínce bolestně zatoužil.
Mrtvá tu s úsměvem ve tváři
o loďku zavadí rybáři...
strnuv hoch upouští udici,
plachý zrak upíná k děvici:
a když se srovnaly myšlenky,
poznal v ní obrázek milenky.
Vzal děvu studenou do člunu,
posadil si ji svém na lůnu,
volal a prosil a celoval,
plakal a vzdychal a sliboval:
srdce se nemělo k tlukotu
aniž hled zpanilý k životu.