Mudrlant.

Odbila už půlnoc. Sedlák seděl v krčmě s hlavou v tvrdé dlani – s myšlenkami svými.

Zbyl dnes u židáka, zapíjel dnes trudy, a v té šedé hlavě myšlenky se pletly.

Za pecí židovka srdečně chrápala, a do svíčky hledě sedlák takto dumal:

„Hloupý jest ten život, nestojí za slovo; člověk když se zrodí, hned nad sebou zpláče!

A což ještě plakat. Lépe jest se smáti, kdyby jenom člověk neměl srdce v těle.

To prožluklé srdce nechce dáti pokoj a ty jeho smutky nedají se zapit! –

Odvedli mně chlapce: však byl jako svíčka a měl sílu v těle jako v mlází doubec.

Srdce upřímné měl jako holubička a pro rozum věru! nemusil do světa.

Ale páni vzkřiknou: ,Jenom dej, sedláče!( – a když dá peníze, vezmou ještě dítě!

Což ti dbají na to; nevědí co práce, jak na tvrdých dlaních pálí mozolové;

nevědí, co dítě, duše papírové! nevědí, že člověk má to srdce v těle.

Více nežli pálí mozoly na dlaních: pálí v selském srdci bolesti pro dítě;

a když trefí koule dítě nám na vojně, pohodí je v jámu, pošlou kus papíru!

Stará proplakala skoro rok pro chlapce, já neplakal v očích, ale slzel v srdci;

a každá ta slza, co mi v něm ukápla, byla kapkou jedu v otevřenou ránu.

Dal jsem do pití se a propil jsem štěstí, starou zakopal jsem a okradl děti.

A když vše propiju, adié, ty světe – jenom jestli v hrobě budu míti pokoj?!

V prach se rozpadneme, to je pravda jistá, ale často v prachu vrtá červ života;

a z červa se někdy divné tvory rodí a ti vedou život, to je pravda jistá.

A proto má hlava záhy zšedivěla, že musela myslet a nemohla spáti!“ –

Za humny svítalo. Sedlák seděl ještě za stolem ve krčmě s myšlenkami svými.

Hlavu v dlaň složenou před sebe se díval, svíčka dohořela – rozum nedohoří...