Stála mezi olšemi
lípa jako panna,
k lípě ze vsi přiběhlo
děvče, bledá růže.
S lípy lístek utrhla,
u potoka usedla
a do lístku jehlicí
vypíchala slovíčko,
stálé jako květ jabloně,
tož slovíčko štěstí.
Do vody list pustila
a za listem mluvila:
„Plyň, listečku, po vodě
do dalekých krajů,
snad tě někdo uloví,
snad si tebe přečte.
Budeli to mládenec,
přines jemu radost,
aby brzo milou svou
vedl od oltáře.
Budeli to panenka
dej jí pánbůh štěstí,
máli v srdci obrázek –
aby družky spletly jí
z rozmarýny věnce
a hoch kroužek stříbrný
a kněz štólu chystal.
Budeli to nešťastník,
nebo nešťastnice:
nechť tě čtou a uvidí
(a tím potěší se),
že i v kraji dalekém
štěstí uplynulo jest
a se více nevrátí,
mně ubohé robě!“