Hučí vítr po šírém poli,
listí po hrudách poskakuje,
jede mládec na vraném koni,
takto na mysli přemyšluje:
Kdybys, milá, ze zlata byla
a měla srdce démantové,
kdybys skryta přede mnou byla
v jeskyni, v hoře, přehluboké:
kopal dnem bych, kopal bych nocí,
až bych já tebe dokopal se,
a modráčků z očí tvých jasných
a z úst jahůdek nasytil se.
Kdybys, milá, byla ten měsíc,
co nad mnou táhne v průvodu hvězd,
z buků, jedlí řebřík bych stesal,
pro tebe k nebi vzhůru bych šel;
modru nebe tebe bych odňal,
v náručí snes tě domů za stůl,
pod obrazy posadil bych tě
a dal ti vínek z rozmarýny.