IX.

Rodičko boží, útěcho matek sklíčených bolem, smiluj se, smiluj!

Svobodu dalas synově duši vznésti se k nebi: dej jí též poklid,

rodičko boží, a pak mě vezmi do nebes jasných: smiluj se, smiluj!

Siré dítko v náručí svém chovajíc, se takto modlí staruška k Marii panně, a slunéčko jarním zlatem

polévá ty svadlé líce, jež se kloní k sirotkovi. Staráť jest; však srdce mladé tolik lásky skrývá v sobě,

že sirotku, jemuž matku noční stín na křídlech odňal, plnou číší z ní udílí. Syn přichází těžkým krokem;

mlčky dítě matce béře a odchází do komůrky, v níž mu odkvětl máj lásky. S děťátkem na prahu stana

hledá růži z rajských luhů, líbezným ji hlasem volá, nejmilejší zpěv jí zpívá: marno, marno – nepřichází.

Dítko klade v bílé lože a choré své údy k němu, zamýšlí se, až mu spánek sejme s duše chmury těžké,

pak má sny o zašlých dobách. Tehdáž jak rozplálo jitro na obloze modrosivé v svorném kole blednoucích hvězd:

probudiv se, dítko spatřil, ano dřímá vedle něho v nevinnosti andělské. Jak se novou slastí rozchvěl –

nebť byl otcem! „Kde jest matka?“ myslil – čekal; ústa chvěla nedočkavými se díky, jimiž strojil se uvítat

dárkyni tu dítka drahou. Matka nešla. Přízrak temný k slasti do srdce se loudil, hádě zlé předtuchy jalo

kolem ní se ovíjeti, už a úže vinulo se, až slast jedem otrávilo. Opět bloudil kolem proudu

při hvězd kmitu na blankytu, kdy dřímaly labské vlny: všudy hledal, volal, prosil – ždaný zjev se neobjevil,

aniž zapěl známý hlas. Na ni myslil i v snu tichém, až i sen sám rozsmutniv se, z chýše na vždy odebral se.

Pak měkčeji synku ustlav, otec v noci s lože vstával, z komůrky své kroky chýle tam, kde mu o ženě Víle

Labe dumu šumívalo. Opět bloudil podél toku povždy tam, kam vlny spěly: dnes ho vedla strázeň divá

proti proudu v kraj mu cizí. Opět hledal, volal, prosil: marná prosba i volání. Když víc neměla slov ústa,

když i údy mdlobou mřely, usedl si v bujném mlází na omšený, starý pahejl, kde se Labe zatáčelo

lunou mile postříbřeno. Jak usedl, šumem teskným uspaly mu duši dumy. Šplachot v tom na tichém toku

zní a zní jak přičarován, jasné tony noci vlají, jak by pěl kdos: „Muži zlatý, pohledni sem, já to volám!“

Stará slast probouzí otce, zrak mu plane v nové síle, hledí, vidí v udivení: Labuť s hrdlem štíhlým plove

středem uspaného toku, na labuti s nožkou v proudu sedí ždaná Víla matka s touhou bolnou k junu hledíc.

„Já to, muži zlatý, já to, kde máš dítko, věno lásky?“ ,Dřímá tiše v loži bílém, já mu tebe, matku, hledám!‘

Víla smutně zamlčí se... „Květe posud svěžím jarem?“ ,Květe, ale otec vadne!‘ „Což tam nemáš dítko moje?“

,Mám je, mám, však nemám tebe!’ „A já tebe ani dítka, o jsi šťasten, milý muži!“ ,S tebou štěstí moje prchlo!‘

„Však se k tobě opět vrátí, jenom v blaho víru měj! – Kdy přineseš děťátko mi, bych se na ně podívala?“

,Jak noc nová stíny rozstře.‘ „O! přines je, dlouho zhlížet budu se mu v očích jasných, mlékem svým je kojit budu,

až na prsou milo zdřímne. Pak v zákoutí, kde ty sedíš, měkkou mu kolébku spletu z hebkých prutů staré vrby,

jež se kloní na hladinu, a budu je kolébati, kolébajíc zpívati mu písně pozdě do noci!“

,Což se ke mně nenavrátíš?‘ „Ty jen z dáli smíš se dívat, a já nesmím k tobě jíti... Všakť máš dítko, věno lásky!“ –

Jak dozněla slova tato, labuť hrdlem potočila a je pyšno v oblouk vzepnouc, s matkou Vílou odplavila.