IV.

Pod suchým listím fialky již květou, a čápi táhnou v teplé modrotě, zvůr oživen již konipáskův četou a háj odzpíval zimní mrákotě;

s hor splákl sněhy vlažný vítr jarní, za pluhem k práci pějí mládci švarní. V komnatě zastřené na loži bílém dlí paní krásná, tiše rozjímá;

ne těžko hádat, co myšlenek cílem, co její ňadra k žití rozdýmá. Již stůně dlouho. Poctivý muž její jí shání lékaře a snáší lík;

dí každý lékař: „Mějte jen naději, jsem železný já smrti protivník! Až jaro přijde, paní bude lépe, dnes puls jsem spočet a ten hezky tepe.“

Leč naděj lékařův jest lichá vůně: ač puls jde lépe, paní přece stůně! Mať přišla paní. Děla „Pane synu, vy snad mi nezazlíte pro pověru;

smrt dopustíli bůh, mít nechci vinu nechť stará Háta navštíví mou dceru já věřím, pane, v její čáry mnohé, snad vrátí zdraví dceři mé ubohé!“ –

A Háta přišla téhož dne večerem, přinesla divotvorné koření – když byla s paní sama v temnu šerem, k ní šeptmo vece: Nesu spasení!“

Vytáhši z ňader pěkný lístek bílý, jej paní dala... V lístku divné síly, kdy muž pak přisel, veselá jest paní a za čas dlouhý opět měla spaní.

A k pánu praví Háta: „Pane, milý, jen lázně, věřte, paní dají síly. Do Teplic radím, tam ji odešlete a růže opět v líci jejím vzkvěte.“ –

Pán lékařův se ptal; ti nereptali, ba za moudrý ten nápad schválili, a paní jela... V Teplicích čekaly dvě oči, jichžto pohled zpanilý

vlil v ňadra její jarý život máje a znova vznítil zhaslou hvězdu ráje.