Tu máš, milá, ruku, ruku staročeskou,
ona tě povede každou světa stezkou,
jakož otec dítě jediňátko drahé,
bodláčím i trním ve krajiny blahé,
ve krajiny blahé, kde den lásky svítí,
kde nad rumem vášní míru chrám se třpytí.
Tu máš srdce, srdce české, vřelé vezdy,
v němž se skvíš co perla nad nebeské hvězdy.
Onoť bouř i hrůzu mnohou již prožilo,
jako sirota dost hořkých slzí lilo – – –
tu jsi se ho jako dobrá máť ujala:
Vezmi si je, vezmi, vždyťs mu život dala.