III.

Proč to slunce, svíce nebes, ku spánku se ukládajíc, probírá se olšinami a nachovým zrakem ještě

dívá se na bílé lože, na němž úpí jinoch bledý před očima věrné matky? Či snad, aby truchlou máteř,

nežli usne, potěšilo, zbledlé líce nachem růží synáčkovi postelouc? Neb je Víla sladkým slovem

k chýši jíti poprosila, by jí mohlo povědíti zvěsty o mileném hochu, po němž často v mlází nyje,

kdy dřímají labské vlny? – Matka mluví: „Dítě milé, vezmi léky: dají zdraví.“ ,Pro mou bolest,( synek na to,

,ani na májové louce ani v snivém stínu boru lékův, máti, nevykvétá! Dej, o dej mi krásnou děvu,

ana zlatým broučkem hraje a tichounko píseň zpívá, v kvítí sedíc na lučině!( „Hochu, tobě duši mladou

zlé mocnosti pomámily!“ ,O dej, matko, krásnou děvu, ona svým se prstem dotkne srdce mého stonavého,

a ono si povyskočí, jak na jaře mladé ptáče na haluzce květorodné,( – Matka mlčí, slzy stírá,

jme se modlit k svaté Panně, až v modlitby loktech svatých tiše usne. I syn dřímá. Noc se vkrádá v tichou jizbu,

slyšet jenom chvění času, jenž nad světem kvapem letí. Na okénko: Klepy, klepy!... jun se budí; libý úsměv

se snem na rtech pohrává si. „Což, miláčku, neslyšíš mne?“ u okénka zpívá hlásek. Jun polobdě z lože vstává –

„Ach! mně posud neuvadl!“ Jun hlas slyší, v chvatu stírá spánek s očí zasloněných a zří děvu rajské krásy,

ana kyne u okénka ve stříbrném jasnu luny. Děvu zří a k oknu pílí, nemá slova k uvítání,

a má ústa k ulíbání a má ruce k objímání! „O! pojď, zlatá hvězdo moje, pojď, o pojď do jizby tiché!“ –

a jak kouzlem jaro zdraví v oudy zemdlené mu proudí, sladkým vlito podíváním, sladkým vlito celováním.

,„Jak mám k tobě, hochu, jíti,’“ odpovídá děva hlasem, v němž se tajná bázeň chvěje, ,„vždyť ta matka na obraze

s svým děťátkem, nemluvňátkem hrozí mně, bych nevstoupila!’” Jinoch trne. Podívá se na obraz a na svou matku,

jak na svaté knize dřímá, a z náručí pouští děvu. ‚„Což mne nemáš?‘“ děva stená ve stříbrném jasnu luny.

‚„O pojď, hochu, pojď ven, milý: povíme si pod hvězdami, jak se rádi, rádi máme!”’ –