Pán přijel večer z cesty daleké,
byl vesel, neb šly dobře obchody:
kdy k spánku léhal lože na měkké,
ptal paní se pln sladké lahody:
„Rci, duše, zdaž se tobě stýskalo
po celý čas ten, co jsem meškal v dáli?
Věz, srdce mé po tobě vzdychalo
a větrům, ježto k horám vály,
jsem tisíc pro tě svěřil pozdravení!“
„Ach!“ – lkala paní v studném uzardění,
jež muži kryla dobrá tma –
„ach, byla pro mne chvíle zlá;
jak růži, vadnoucí na rově,
mně smutno bylo mladé vdově!“ –
Jest dvanáct slyšet, neb na blízku věž.
Pán usnul, avšak paní hryzla lež,
jež nedala jí dlouho spáti –
a teprv kdy záslonou vnikal den,
se na skalené vkládal oči sen.
Muž vstana, k paní se obrátí
a hledě v lásce chvíli na ni,
dí: „Jak jsi krásná, moje paní!“
Pak s lože vstal a za svou prací šel;
ve dveřích ještě k ní se zahleděl
a vrátiv se ji poceloval v čelo,
a oko slastí se mu rozslzelo!