Kdy večer scházel se a noc,
nás v sadě svedla lásky moc.
Kol olší řeka děsně hučí,
však v srdcích slavík vesny zvučí.
Chlad, tmavo – my však dlíme v ráji
a sníme věčnou lásky báji,
a obětnice s láskou plamennou
na prsou mých se ňadra její dmou,
na listech mých rty její vřelé lnou!
Pak hlavu na mých prsou skryla
a povzdechujíc z hluboka,
proud slzí roníc promluvila:
„Nás propast dělí široká,
a hřích jest láska má,
jed slasť, jež ve mně hárá,
ač hlasli neklamá,
jenž přísně vůli kárá.
O shasni, hvězdo, v tmavé vzešlá noci,
mně spásy není, není, ach, pomoci!“ –
Tak zakvílela v slzí proudu.
A já se zachvěl jak osyky stín
a měře slova její soudu,
jsem pravdě vzpíral se, já podivín.
Jest člověk, věru, podivínem
i když ssá horký lásky dech...
Jak laň se honí za svým stínem
a po hře hlavu skládá v mech,
by údy spánkem posilnila:
tak duše má se unavila
a dosoudivši v sny se skryla...
Chlad, tmavo – a my dleli v ráji
přes pochyb hryzot sníce lásky báji,
a obětnice s láskou plamennou
na prsou mých se ňadra její dmou,
na ústech mých rty její vřelé lnou!
Neshasla hvězda, v tmavé vzešla noci,
též plamen její prudčeji se vzňal,
zdaž spásy nám jest, zdali nám pomoci
se žádný z obou více nezeptal,
a když se noc již k ránu klonila,
se láska teprv s sadem loučila.