II.

Tam, kde břízy u potoka u věnec se sestoupily s olšemi a vrbinami, stála chýše v svatém míru.

Před rodičkou boží v jizbě v svitu rána růžového klečíc matka žalmy zpívá. Žalmy z úst se linou k nebi

jako šumot stromů z boru, nad nímž mrak se s bouří valí; neboť ze srdce se noří bolnou tísní sklíčeného,

že synáček jedináček klamným stínům víru dává, jimiž duši mladou svádí tajemná noc. Žalmy pějíc

tázavě se vlhkým zrakem staruška na Pannu dívá, kdy synáček navrátí se. Dvéře vrznou. Jinoch vchází

a již umdlen, hlavu skládá na matčino věrné srdce, ježto v mládí chránilo jej, by dech zlý ho neovanul;

chvatem líbá oči sivé, jež bdívaly v nocích nad ním, vlasy líbá – líbá ruce, jež ho v mládí nosívaly,

aby trn oň nezavadil a neranil duši mladou. „Mé ty slunko v zimě stáří, kdes prodléval?“ matka ptá se.

Mlče jinoch oči sklopil, neb slov neměl v divém chvění. Úzkost z nova mrazí srdce staré matky, věrné matky.

Mlčíc smutek s čela stírá synáčkovi měkkou rukou a na lících zbledlé růže mateřské své lásky dechem

jme se k žití pobouzet. – Láska matky, dcera nebes skonejšila v junu srdce, že jí s pláčem povědělo

o divém své touhy plání, o bolu, jenž z ní se zrodil, že ho děva, zjev milosti, opustila v tichu nočním.

Máť to slyšíc synka líbá, na bílé ho lože klade, na lože pod matku boží. Sednouc k němu hocha těší,

sladkým slovem uspává ho. A když spánek pozaslonil oči uplakané synu: vstane máť a jde si kleknout

před rodičku boží s děckem, slabým hlasem žalmy zpívá za synáčka nemocného, skrze slzy k ní se dívá,

kdy synovi navrátí se v tělo zdraví, v duši mír. –