Kol ležel sníh na hlavách hor.
Kde prudká hučí Otava
a starý trůní Svatobor,
a dumy skládá Šumava:
jsem s vlastním srdcem hovor ved...
Jak zapomnít na její vzhled,
na milé duše záření,
na sladké hlasu zavznění!
Jak poupě bílé lilie
rozvírá slunci kalich svůj,
by ssálo z něho žití med:
tak vinul se k ní pohled můj
a v duši splýval citův vznět.
– Aj, paní sladká, ňadra tvá
zda v rytmu s tlukem srdce dmou se?
Zda s úsměvem, jenž rtoma hrá,
i v srdci lásky kouzla strou se?
Až posud jako Svatobor
jsem dřímal v kole sněžných hor,
však spatřiv vás, jak sopka hořím,
v zlých pochybnostech duši mořím. –
Jak noční v červnu blesknutí
jest vaší ručky stisknutí!
Oh, ručky nepustím už více,
byť v hněvu se vám rdělo líce;
vždyť krásný věru váš jest hněv,
neb v sladký měně se úsměv,
s úst letí v nové stisknutí!
O, kéž by svědkův nebylo tu:
půl žití dal bych za samotu
a v citů vřelém vzplanutí
bych přižehl vás k srdci svému...
Zdaž rozumíte zraku mému?
Vy smutná jste? – Ach, vazba světa
a dobrých srdcí sudba kletá
na závod padá lásky vaší
a luzné sny vám z duše plaší!
Jak krásná jste i v zadumání,
jak večer jarní při klekání!