I.

Jinoch byl ve dnů svých vesně. Srdce posud v ňadrech snilo jak potok, kdy sever duje, sní pod hávem křišťálovým.

Aj, tu zával dechot jarní! Křišťál slastí rozplynul se, sen uletěl v bory šíré, potok roztál, neboť se v něm

jasné zraky slunce zhlídly, a obrázky hvězd milostných tonuly v něm v hravé píli. Jak potoku v probuzení,

srdci bylo jinochovu. Sen se loučil, život vcházel; touha nová, by jak blesk se na modravém nebi znítil,

pronikla mu srdce dobré, tisíc citů v zapětí jí rozvilo se v luzném volnu, že se srdce rozechvělo

polo slastí, polo pláčem, práhnouc ždáním, aby rosa ukojení svlažila je. Kdy dřímaly labské vlny

při hvězd kmitu na blankytu bloudíval jun kolem proudu – s bolnou něhou v srdci mladém stápěl zraky v snivé hloubi.

Aj! tu jednou jak pouť konal, pro bouř srdce mír hledaje v noci, jíž mír svatý vanul: zříti jest mu děvu krásnou,

jak by právě z rosy vstala a den žití pozdravila, ana sedíc na lučině pohrává si zlatým broučkem

a tichounko zpívá píseň. Mráz i oheň jinochovi v prsou proudí rozbouřených; oko tkví na čárném zjevu,

rtové v píli zaplesají... a děva si zpívá tiše, ohlédá se, usmívá se s modrým okem jako barvín,

že se srdce v jinochovi rozehřívá, rozesmává, jako když se na poupátko, v plénky těsné zavinuté,

slunce jarním okem dívá k veselu je žití budíc. Jinoch třesoucím se krokem, k děvě kráčí, k ní si sedá

a dmut vlnobitím slastí, k horkým ňadrům děvu tulí a do nebe očí jejích zahleděv se zrakem, jenžto

poprvé za srdce mluví, šeptá trnoucím k ní retem: „Viď že, milá, půjdeš se mnou, se mnou do chaloupky tiché?

Pojď, na křídlech milování věrného tě odnesu!“ – Děva mlčí v náručí mu, ale okem odpovídá,

v němž se smutek s slastí schází. Mlčky hledí k jinochovi, hebkou ručkou líc mu hladí; pak hlavinku k ňadrům sklání,

z náručí se jemu vine a odchází smutným krokem k dřímajícím vlnám Labe, kdež jinochu ztrnulému

v bujném mlází zakmitne se, zakmitne se, ohledne se – zakmitnuvši v houští zmizí! O! jak srdce bolem hořkým

v prsou mládce zaúpělo! Zaúpělo, zaplakalo, že se dvé těch mladých očí v horkých slzách zatopilo!

A když první jitra růže posypaly zemi krásnou, ještě uviděly slzy, ještě uslyšely vzdechy...

div, že s hochem neslzely! –