Zavrkal holoubek
hluboko v lese,
na jedli vysoko
zaplakal si,
že mu militka,
zlá holubice,
za sivým sokolem
uletěla.
Zavrkal holoubek
vrkaje myslil:
„Kdybysi, rozmilá,
zlá holubice,
chtěla, bych odletěl
od tebe v dál
za hory vysoké,
za vody hluboké:
poslechna věru bych
uletěl v dál
a na tě v myšlení
daleko, hluboko
srdéčko ubohé
pochoval bych.
Kdybysi, rozmilá,
zlá holubice,
chtěla, bych s sokolem
v zápas se dal:
s radostí věru,
před tvými zraky
v krvi se váleje
a v drápech sténaje
dokonal bych.
Ale tys, má milá,
zlá holubice,
nevěrně milého
opustila,
tys ani slovíčko,
slovíčko sladké
na rozžehnání
nedala mu!“ –
Nebyl to holoubek
co takto vrkal:
a byl to mládenec
za čapkou s peřím,
s peřím volavčím,
po boku s nožem
mysliveckým.
Však není daleko
od boku k srdci,
po boku nůž jest
a v srdci žalost:
Hoj! nestůj, mládenče,
v hlubokém lese
o samotě:
aby za rána
vesnické panny
jdoucí na jahody
nestrnuly,
zbodané srdce
nespatřily,
nad tělem ruce
nelomily;
kvítím je lesním
neposypaly,
loveckým nožem
hrobek pod jedlí
nevykopaly,
a tělo bílé
s sbodaným srdcem
nepochovaly
a z modrých očí
na památku mu
nezaplakaly!